Milovaná, Zmalovaná, Láskohladná, Hanbokrásná, Ostříhaná do naha, Načančaná… To všechno jsou Moravanky Vladimíra Kudlíka.
Vladimír Kudlík, malíř, básník, pedagog a muž mnoha dalších profesí z Dubnice nad Váhom vystavuje už potřetí za svůj život v Uherském Hradišti. Tentokrát přiveze do Galerie Vladimíra Hrocha svou výstavu Nejkrásnější jsou Moravanky…
Když mě někdo osloví mistře, vždycky si myslím, že chce opravit vodu, protože jistým způsobem jsme všichni umělci…
Co pro vás malování znamená?
Malování je vyjádření tvořivosti, která je každému vlastní. Vědomí nebo vesmír všechno mění a tvoří. Jestli je to evoluce, nebo něco jiného, co nás nutí… ale každý to má, bez výjimky. Každý jsme tvořivostí nadaní a je jedno, jestli se projeví v malování nebo jiné specifické lidské činnosti. Hledat nová řešení – to jsou věci, které nás jako lidstvo ženou dopředu. I příroda se přetváří. Transformace, umírání, rození. Všichni jsme umělci, protože něco umíme. Umění je i vychovat pěkně děti...
Ženy… po Baculkách, Josefinkách a Kudlankách přicházejí Moravanky. Ty, které ve čtvrtek představíte i v Galerii Vladimíra Hrocha, proč Moravanky?
Jistým způsobem je to v tomto případě vzpomínka. Narodil jsem se na Moravě, bydlel na Kyjovsku, tatínek je Strážničan. Byly to první lásky, gymnaziální studia a oťukávání… Teď tedy Moravanky… Mění se svět, postoje, názory, já se měním, názory kolem mě se mění, jak já bych si mohl dovolit neměnit se… Téma zůstalo, jenom forma je jiná – od Baculek, Josefinek, Kudlanek, Altamiry až po Moravanky. Ve všech mých obrazech jsou příběhy… akt se jmenuje třeba Ozdoba mužských ložnic, je tam Milovaná, Zmalovaná, Láskohladná, Hanbokrásná, Ostříhaná do naha, Načančaná… nebo axiom Nejkrásnější je nahá. Všichni si myslí, že tam každou chvíli nějakou mám na pohovce. Už dávno ne, já si to akorát dobře pamatuju.
Řekněte nám něco ke své tvorbě, i té básnické…
V katalogu výstavy najdete i moje verše. Samota v chrámu ateliéru, která je chtěná a nevadí, a hudba, kterou k tomu poslouchám, to mě inspiruje. Napadají mě asociace, slova… někdy je projev disciplinovaný, někdy intuitivní… i v malbě je ve výrazu gestikulace a někdy je nástrojem něco jiného než štětec, nemusí to být ani olej a akryl, s kterými jsem začínal, ale třeba tónovací pasta. Místo štětce pak používám třeba malé metličky, vidličky, prsty, dlaň, cokoli… Deformace je očekávaná, je to to jedinečné mimo reálnou podobu předlohy.
Je nějaká archetypální Moravanka, kterou máte v hlavě, nebo je to vždy konkrétní žena, kterou jste potkal?
Ani ne, já to mám sloučené. Tancoval jsem v Kyjově ve folklorním souboru a dostali jsme se i na soustředění do zahraničí. To bylo inspirativní. Na vysoké škole jsem tancoval i pár let v Lúčnici. Pak mě ten folklor přešel, ale sem tam se k němu vrátím. Vždy jsem měl k moravské písničce vztah. Moravanky jsou pro mě spojené s folklorem… A spíš mě na tom těší to, co je mimo postavu – ty ozdoby, ta dekorace, která je také tak načančaná jako ženy. Jsou zpestřené slováckým ornamentem.
Na výstavě uvidí návštěvníci vaši tvorbu za posledních pět let, budou to samá velkoformátová plátna?
Já ani jiné formáty nedělám. Když jezdím na salony a zahraniční výstavy ve Vídni, v Praze, Paříži, s malým formátem je problém… Všichni kolem mě dělají velké formáty, asi z té filozofie, že když je to velké, nemůže to být blbé… Řekněte dvoumetrovému chlapovi, že je vůl, to se dost dobře nedá…
Je Vladimír Kudlík „jen“ malíř?
Já jsem celý život jen nemaloval. Studoval jsem výtvarnou výchovu jako pedagog. Mimo to jsem měl deset zaměstnání. Byl jsem úředník, dělník, novinář, učitel, vychovatel v polepšovně, bez zaměstnání i výtvarník, ale nikdy jsem se necítil ublížený, mě to strašně bavilo. Měl jsem třináct trvalých bydlišť, bavilo mě se přesouvat. Byl jsem vychovávaný v ideálním výchovném tandemu – maminka učitelka, tatínek četník. Maminka mě vzdělávala, tatínek trestal. Zákon tam stále byl, co se smí a co nesmí… Tak potom hurá do světa, jednou tam, jednou tam, to mě bavilo… Přineslo mi to spoustu příběhů. Pokaždé jsem se ale pak vrátil domů a zachraňovali mě.
Takže jste se vždycky měl kam vrátit?
Ano a myslím, že toto žití bylo pro mě za odměnu, vždy se mi strašně líbilo a líbí. Teď rád medituju a věnuju se józe. Víte, svět bude jiný, protože filozofie změny tu je… zítřek je vždy jiný než včerejšek… spousta lidí se zítřku bojí, protože se bojí změny. Mně tato starost ani neubližuje, kdyby se něco stalo, a těch osmdesát už je slušný věk, tak já udělám takto (roztáhne doširoka ruce) a prostě se jen přesunu z jednoho vědomí, toto tady nechám a přesunu se do jiné existence.
A ono to tak nějak bude…
Ano, ono to tak bude… My jako detaily velkého celku se snažíme si život vylepšit a je to od nás hezké, ale po letech se to už nedá pít, nedá se to dýchat, nedá se v tom žít, nějak to devastujeme. Je tam nějaká logika mimo nás. My jako detail nemůžeme změnit celek, protože ten by padnul. A celek v záchraně o dodržení harmonie musí člověka, toho „nespratníka“, korigovat, aby to celé „neposral“.
Když mluvíte o filozofii změny a svém životě plném změn… Nikdy jste svých profesních či životních změn nelitoval?
Měl jsem to asi dané do vínku, nikdy mě to netrápilo… Vždycky to bylo ze dne na den, nebyla tam ani analýza, ani syntéza… Víte, když jste zdraví, nějak vám to nevadí, že jste jeden den tam a pak jinde…
Rozhovor vyšel v Dobrém dni s Kurýrem 21. září. Ptala se Markéta Macháčková.